Josef Ruszelák
Malíř a grafik.
Narozen 1938 v Nětčicích, dětství prožil v Těšnovicích. Od roku 1946 žije ve Zlíně.
Z autorova vyznání se lásky k Těšnovicím cituji:
„Říkávám, že pamatuji ještě 2. světovou …tehdy jsem prožil svá dětská léta v Těšnovicích u Kroměříže. Moje vesnička s malebným kostelíkem a typickou věží (zvonicí) leží na posledním svahu Chřibů, (nebo snad prvním?) Pořád ji vidím klukovskýma očima přes Ladovy obrázky.
Bydleli jsme v údolíčku, za námi příkrý svah, před námi bránil výhledu kopec Hertlov (241 m.n.m.). Byl jsem tak zvědavý, co je za ním, až se stal mojí rozhlednou. Co já se tam naběhal. Doma věděli, kde mě hledat. Ačkoliv jsem tehdy ještě neznal kněžnu Libuši, tak já jsem z toho kopce viděl město stověžaté – Kroměříž. To byla podívaná! A kolem rovina. Haná. Za ní se vzpínaly Hostýnské vrchy. Hory – žádné vrchy! S malou dušičkou jsem sledoval, když se k horám stahovala mračna a blesky strašidelně křižovaly oblohu. My kluci jsme se nebáli blesků, ale při zahřmení jsme skočili do příkopu.
Psal se rok 1944, když jsem šel do první třídy v Těšnovicích. Na sjezdu rodáků v roce 2006 jsem se setkal se svou první paní učitelkou Ludmilou Vlčkovou – bylo jí právě 100 let. Pamatovala moje rodiče, babičku a taky bratra mojí maminky, strýce Bartoloměje Pláňavu. Za války měl v Kroměříži obchod. Našli u něho zbraně, byl zatčen a po martýriu výslechů byl v roce 1943 popraven. K nám do Těšnovic jezdíval na kole. Při své poslední návštěvě mi přivezl dárek – stavebnici.
Poslední dny války jsem viděl z „mého“ kopce Hertlova. Táhli tudy Rumuni. Kousek nás kluky svezli na svých povozech. A odtud jsem viděl také hořet věž kroměřížského zámku. Při bombardování města jedna zatoulaná střepina z dělostřeleckého granátu zasáhla střechu našeho domu“.
Josef Ruszelák je autorem grafických listů pro Sjezd rodáků v roce 2006.
Zdena Dočkalová
